Prožitek – Duše opouští tělo

Na úvod

          Na následujících řádcích popisuji moje duchovní poznatky. Popisuji je, tak jak jsem je já sám prožil a jak na mě zapůsobili. Samozřejmě to neznamená, že to všichni lidé musí vnímat stejně. Mějme na paměti, že každý z nás je originál a to ve všem, jak na tělesné úrovni tak i na duchovní. Píšu to zde pro podporu vašeho Ducha, inspiraci. Nebo jste něco podobného prožili, jen jste na to zapomněli, anebo jste si to neuvědomili.

          Můj první zážitek, který si plně uvědomuji, že mi moje Duše dala nahlédnout na situace, o kterých jsem dlouho přemýšlel, se stal v květnu 1997. Druhým rokem jsem bydlel na Vinohradech, kde jsem se necítil vůbec jako doma. A moje maminka se mnou už delší dobu nemluvila. Prostě moc v pohodě jsem opravdu nebyl. Po vypití několika piv jsem šel spát.

Pohled do pekla

          Stojím před skálou, na první pohled nic zvláštního. Můj vnitřní hlas se mě zeptal: “Co chceš vidět?“ – „Všichni kolem mě mluví o pekle, tak já bych ho chtěl vidět.“ Odpověděl jsem. – „Tak pojď.“ Skála se proměnila v bránu. Scházel jsem pomalu dolů a vedle mě se začali zapalovat ohně. Byli dost blízko, plameny se mě skoro dotýkaly. Naplnil mě strach, že budu spálen. Mezi plameny jsem uviděl otevřené rakve a v nich lidi, kteří volali o pomoc. Zmocnila se mě obrovská lítost a strach o svůj život. – „Dál tě pustit nemohu, protože na to nejsi připravený.“ V tento okamžik, jsem se probudil.  Ještě nějakou chvíli jsem měl pocit, že se nemohu pohnout. Cítil jsem jako by se Duše vracela z velké dálky. Čím víc se přibližovala, tak se zpět vtělovala do mého těla. A já jsem začal cítit nejdřív hlavu potom trup a nohy. V hlavě mi běželo: „Co to do prdele bylo???“ Když jsem přišel k sobě, probudil jsem kamaráda, který u mě spal. A začal mu popisovat, co se mi zdálo. Ten mě ze začátku skoro nevnímal, protože byl rád, že spal a teď strašně nerad, že ho budím. A že mu vykládám něco, čemu není lehké rozumět v bdělém stavu, natož pak v rozespalém po několika pivech. Musel jsem mu to vykládat několikrát za sebou, dokud jsem si nebyl jistý, že tomu rozumí. Asi hodinu jsme mudrovali, co by to vše mohlo a nemohlo znamenat, ale na nic „rozumného“ jsme nepřišli. Kamarád zašel na balkón, kde byl kastl piv a dvě přinesl, prý na dobrou noc. I když to píši lehčí formou, nic lehkého to nebylo. Když jsem se snažil popsat svůj prožitek lidem kolem sebe, ke kterým jsem zhlížel, a o kterých jsem si myslel, že jim mohu říci cokoliv. Tak ti, nakonec to svedli na to, že jsem se opil. Tento prožitek jsem vepsal do básně Noc Zla.       

          Několik prožitků jsem za nějakou dobu zapomněl, protože jsem se nechal přesvědčit lidmi kolem sebe, že to jsou kraviny, a uvažování tímto směrem, mě přivede jen do blázince.

Na Golgotě

          Několikrát jsem se ocitl na Golgotě. Ano. Slyšel jsem mnoho příběhů, jak se to mohlo stát. A ještě víc příběhů jak to na 100% bylo. Tak jsem poprosil svoji Duši, aby mi to ukázala. Poprvé jsem se tam objevil jako pozorovatel. Ani si pořádně neuvědomuji, kdo jsem vlastně byl. Ale plně jsem si uvědomoval, že jsem to já. Viděl jsem člověka na kříži. Stál jsem přímo pod ním. A z profilu jsem viděl na jeho tvář. Moje mysl dokončila diagnostiku uvědomění si, že jsem to opravdu já. Protože to byl první můj dotaz. A odpověď byla, ano, to jsi ty. Když jsem se díval na tu tvář, nemohl jsem odtrhnout oči. Tvář byla špinavá a od krve, zkřivena bolestí. Ale oči. Oči měly jasný, pronikavý pohled. Mysl mi generovala všechny informace, které jsem věděl z bible nebo z kostela. – „Vidíš, to je On. Řekl můj vnitřní hlas. – To je strašný?“ Odpověděl jsem. „Děkuji ti, Kriste, že i pro mě jsi toto podstoupil.“ Začal jsem se modlit. Vnitřní hlas mě opravil. – „A nejen pro tebe, ale pro všechny.“ Zastyděl jsem se a rychle se opravil. – „Ano. Děkuji ti, Kriste, že jsi to pro nás podstoupil.“ Přepadla mě úzkost, pocit vinny a obrovská lítost. To byl signál pro mysl, aby mě probudila. A tak se i stalo.

          Po druhé jsem se na Golgotě v cítil do Římského vojáka, kterému byl, dán rozkaz přibít Kristu ruce na kříž. Ale z nějakého, mě neznámého důvodu, jsem byl, nějakým jiným vojákem odstrčen, vzal mi z ruky hřeby a udělal to za mě. Já jsem jen stál a díval se, jak se to dělá. Tentokrát bez nějakých pocitů a emocí.

          Po třetí jsem se na Golgotě v cítil opět do Římského vojáka. Ale tentokrát do okamžiku, kdy jsem už bušil do hřebů a to s takovou vervou, že mi kapky Kristovy krve stříkali do tváře. – „Proč Kriste, já.“ Z lítostí jsem se zeptal. – „Rozkaz, je rozkaz.“ Odpověděl mi sám Kristus z kříže. Vědom si všech souvislostí, a následujících událostí, v horizontu dvou tisíc let. Díval jsem se na tuto situaci i jako třetí osoba a pořád jsem si uvědomoval, že jsem to já. – „Vždyť tvoje krev stříká na mě.“ Naříkajíc, v slzách. – „Přeci víš, že už se to stalo.“ Slyším Krista z kříže. – „Já vím, ale lidé i po dvou tisících letech, se ti vysmívají. A já tě teď, přibíjím na kříž. A tvoje svatá krev stříká na mě. A já s tím nemohu nic dělat“. – „Jaké velké milosti se ti dostává. Na lidi se nezlob, oni žijí v nevědomosti a až mě poznají, budou se stydět a litovat. Lidem je potřeba ukázat, že věřit v Boha je dobré a správné.

V hrobě našeho Pána Ježíše Krista

          Několikrát jsem se ocitl v hrobě Pána Ježíše Krista. Jak vedle Pánova těla zabaleného do plátna se modlím a prosím za prominutí hříchů svých i všech ostatních. V tomto místě se necítím nijak sklíčen, ale cítím, že to je potřeba. Zatím jsem se tam vždy ocitl před zmrtvýchvstáním. Vždy jsem věděl, že tam Pánovo tělo je. Nevím proč, ale moje Duše se na toto místo ráda vrací.

Pohřben

          Jednou jsem se ocitl v hrobě. Jako pohřben. Viděl jsem, jak lidi chodí po hřbitově. A jakou radost mi dělalo, když se u mého hrobu jen někdo zastavil. A už vůbec se dá těžko popsat ta nevýslovná vděčnost a radost zároveň, když mi někdo zapálil svíčku a pomodlil se za moji Duši. To se mi chtělo křičet tisíceré díky. Jak si tak ležím v tom hrobě a sleduji děj kolem. Vybídl mě můj anděl: „Tak to by stačilo, Ty máš být mezi živými, tak běž.“

Na závěr

          Duchovní vedení vás vezme, kam budete chtít, dle vašeho přání. Ale pustí vás jen do místa kde to je pro vás bezpečné. A je vám to ukázáno tak, abyste tomu porozuměli. Já jsem vždy měl u sebe průvodce, kterého jsem si ani neuvědomoval, ale v okamžiku nějaké otázky se mi dostalo odpovědi. Ve chvílích nějakého rozrušení z nějaké události nebo situace, jsem se včas a v klidu probudil. Po takovém probuzení jsem se začal úplně automaticky modlit. A do deseti minut jsem zase klidně usnul. Žádné noční můry a děsy mě nikdy neprovázeli.     

23. prosince 2017

Pro lidi, kteří neradi čtou jsem připravil pomůcku:

***