SHEVA

Můj příběh

 

21. května 2017

IV.

Velký pátek

          Nastoupili jsme do autobusu, ve kterém jsem dostal mořskou nemoc. Vše to zachránil igelitový sáček a pár ubrousků. A mě taky, protože byla přerušena smyčka předchozích myšlenek. Paní Honzová přinutila řidiče zastavit mimo zastávku u nějaké popelnice, aby mohla igelitový sáček se vším vyhodit. Když jsme přijeli do Brna místo domů jsme šly do kostela. Do Židenic na mši svatou. Domnívám, že byl Velký pátek.

          Seděli jsme v první lavici, abych dobře viděl, když mi náhodou někdo clonil, paní Honzová zasáhla. Ničemu jsem nerozuměl, ale ovládl mě vnitřní klid, který se časem změnil ve vnitřní radost. To moje Duše jásala a já nevěděl co se mnou děje. Tolik událostí v jeden den, tolik rozpor plných pocitů, to by zamávalo s kde kým natož s šestiletým klukem. Po mši svaté jsme dorazili domů. „Hurá! Může zase lézt po čtyřech.“ Když jsem šel spát, dostal jsem slíbenou chobotnici. „A od teď mi říkej Mami.“Kostel-Brno-Zidenice

          Hned po velikonocích, ještě jsem si doma nezvykl a už mě mamka zase někam nesla. Byla to nemocnice. Byl jsem objednán na operaci adduktorů, natažení zkrácených šlach ve tříslech, jsou to dvě jizvy na pravé i levé straně. Všichni v bílých pláštích, ale nikdo koho bych znal a strašně dlouhé čekání před dveřmi oddělení ortopedie. A už mě mamka převlíká do dětské noční košile. Prosklený pokoj s šesti kovovými dětskými postelemi byly vyšší než ty, které jsem znal z dětského domova. Takže jsem na ně sám nevylezl a ani z ní nezlezl, lézt po čtyřech mi zakázali. A tak se můj svět scvrkl na moji postel. Nevzpomínám si, jak jsem trávil čas, číst jsem neuměl, televizi jsem neznal a byla jedna pro celé oddělení v jídelně a chodili tam jen ti, co mohli chodit. Mamka za mnou chodila jednou za týden, protože byli návštěvy jen v sobotu a v neděli. Uvědomuji si, jak jsem myslel, že už nikdy nepřijde, tak dlouhé mi to přišlo. V osmdesátých letech minulého století se bývalo v nemocnici podstatné delší dobu než je tomu dnes, ta doba se počítala na měsíce. Když pro mě přišla jeden den sestřička, že se jdeme koupat, protože zítra jdu na operaci, řešil jsem jiný problém. Nestihl jsem si včas říct, že potřebuji kakat, protože sestřička pořád běhala kolem jiných dětí, a já jsem byl zvyklí čekat, až jsem to samozřejmě nevydržel. Strašně jsem se styděl a bál, že se bude sestřička zlobit tak jsem to maskoval, jak jsem uměl, naštěstí jsem měl špinavou jen dětskou košili. Sestřička se divila, že se nechci jít koupat a jak mě nesla v náruči do koupelny tak jsem jí do ucha začal říkat, co se mi stalo, aby se mi ostatní děti z pokojů nesmály. Neumíte si představit, jak se té moji dětské dušičce ulevilo, když mě sestřička vykoupala a vůbec se na mě nezlobila.

          Druhý den dopoledne jsem se probudil v posteli. Obě dvě nohy v sádře a mezi nohama zasádrovanou dlahu do písmene A. Konce noh mí trčely mezi šprušlemi bočnic postele, sádra mi končila v půli pasu, jen jsem měl, vylučovací otvory jeden ve předu a druhý, víte kde, vzadu. Mohl jsem jen ležet nebo pololežet, nic moc pohyb, jen rukama a hlavou. Nebylo mě do čeho obléci, tak jsem byl stále přikrytý peřinou, takže mi byla pořád zima nebo vedro. Sestřičky mě museli krmit, odtud jsem získal ještě větší nechutenství k jídlo. Pamatuji si situaci, že za mnou přišla mamka na návštěvu a bylo to zrovna v čase oběda, mamka se nabídla, že mě nakrmí. Po pár soustech ne zrovna moc chutného jídla, jsem mamce několikrát říkal, že už nechci, že už nemůžu. Ale mamka, jak už několikrát předtím, důrazně zvýšila hlas: „To musím dojíst.“ A já se po dalším jí vnuceném soustu pozvracel. Samozřejmě že, když to zjistila sestřička tak moji mamku bez milosti vyhodila a celou dobu co mě sestřička musela obstarat od umytí mě a převlečení celé postele, jsem musel vyslechnout nelichotivé výčitky na máminu adresu. Ti co si čtete můj příběh od začátku nebo mě znáte i jinak si už možná umíte představit, jak těžce jsem to nesl A tak jsem v té dětské nemocnici z více nebo méně traumatickými zážitky strávil tři týdny, možná měsíc.

- Α Ω -

18. května 2017

III.

Tíha toho kdo vás nese

          Paní Honzová mě pravidelně navštěvovala a s ní vždy přijel někdo pro mě nový. Jednou dcera Olga jindy její tatínek František Žáček a jindy zase její syn Martin. Bratra jsem se ze začátku bál. Za jeho návštěvy jsme měly půjčený starý kočár a šly se projít do parku. Bratr mě vezl, jezdil se mnou strašně rychle a prudce řezal zatáčky. Samozřejmě, já jsem do té doby nic podobného neznal, takže jsem se bál. Olga na mě působila uklidňujícím dojmem, vlídná a milá. A tatínek pan Žáček, ten mě měl rád hned a jak byl hrdý na svoji dceru a na to co se chystala udělat. Vzít si dítě z dětského domova do pěstounské péče a na víc ještě postižený a možná nejen tělesně, ale i mentálně. To se ještě přesně nevědělo, jak na tom ve skutečnosti jsem. Pro něho to byla obrovská věc a morálně svoji dceru podporoval.

          Opět to už nevím přesně, ale myslím si, že byl rok 1980 období velikonoc. Paní Honzová přišla a všichni se semnou loučily. Moje nejoblíbenější sestřička, které jsem familiárně říkal Bělinka neměla službu, takže jsem se s ní nikdy nerozloučil. Když si mě sestřičky předávali z náruče do náruče tak zjistily, že mám za tričkem gumovou pískací kačenku, byla celá žlutá, jen zubák měla červený. To byla moje jediná hračka, s kterou jsem si hrál. Nepamatuji si, že bych si s něčím tak hrál. Všude jsem ji nosil, za zobák zavěšenou za tričko nebo za zobák v puse, spával jsem s ní, sestřička jí musela mít v kapse, když se o mě starala. Všichni věděli, že to je moje hračka jak sestřičky, tak děti. Když jsem jí někomu půjčil, všichni děti věděli, komu se má vrátit. Nikdy se neuklízela mezi ostatní hračky, ale dávala se mě. Hlavní sestra rozhodla, že hračka je majetkem domova a ta tam musí zůstat. Když Paní Honzová viděla, že ji nechci dát tak nabízela, že jí koupí. StokorunaÚplně vidím jako dnes tu stokorunu před očima. Hlavní sestra byla neoblomná a po chvíli se k ní přidávali ostatní sestřičky. Tak jsem jim jí musel dát. Samozřejmě bez pláče se to neobešlo.

          Paní Honzová mě uklidňovala, že Olinka mi vyrobila novou hračku, chobotnici s chemlonu. Jak přijedeme domů, hned jí dostaneš. Ano byla to pěkná hračka, ručně dělaná pět nebo šest spletených copánků jako chapadla, ale nebylo to ono. Později jsem měl hodně hraček, ale moc mě nebavilo hrát si. Paní Honzová mě dlouho kontrolovala, jak si hraju. U Trávníčků jsme si vzali pokličky jako volant, WC zvon ten se dal dobře přisát k podlaze, to byla naše řadicí páka, stůl, pod který jsme si všichni vlezli, ten byl kabina auta a jeden byl řidič náklaďáku a druhý traktoru. Pusou jsme dělali zvuky motoru, takže jsme někdy dělali opravdu kravál. U paní Honzové jsem to zkusil jednou možná dvakrát, protože co jsem si vyslechl: „Nehraj si na řidiče tanku, válka není správná věc, umírají u toho lidi.“ a půl hodinové kázaní. „Jsi moc hlučný.“ „Já tu pokličku potřebuji.“ Tak mě to přestalo bavit. Rád jsem si povídal na hlas sám pro sebe, vyprávěl jsem si, i přesto že jsem dlouho moc mluvit neuměl. To se zase ozvalo: „Co si to zase vymýšlíš, za nesmysly přestaň!!!.“ Tak jsem si začal povídat sám pro sebe a v duchu. Velmi rychle jsem se naučil kontrolovat se a dělat věci tak jak chtějí lidi kolem mě.

          Ale kousek se vraťme. Paní Honzová si mě vzala do náruče a vyrazila k autobusovému nádraží. Po chvíli zjistila, že mě neunese tak si mě dala na záda. I tak jsem pro ní byl těžký a celou cestu jsem to od ní pořád slyšel, jak jsem těžký a že mě teď nemá kam položit, aby si na chvíli odpočla. Já když slyšel tolik nářku na svoji osobu tak jsem se cítil provinile. V hlavě mi běželo, sestřička Bělinka tam dnes nebyla, já nemám kačenku, já jsem moc těžký. Jak ve smyčce pořád do kola. Chtělo se mi brečet. Když jsem vzlykl ze zad Paní Honzové, byl jsem okřiknut: „Neřvi!!! Já tě nesu, tak těžkého kluka a ty ještě řveš. Víš, jak mě bolí záda?“ Tak jsem se snažil nebrečet, ale myslím si, že mi to moc nešlo. To jsem poprvé zažil tíhu nesoucího člověka. Nemyslím neseného, ale nesoucího, tíha toho kdo vás nese. Někdy se ty energie otočí. Nikomu nepřeji to zažít. Já si tuto situaci pamatuji, protože paní Honzová mi ji pravidelně připomínala.

 

- Α Ω -

15. května 2017

II.

Takový supermarket s dětmi

Boskovice          Občas nás v dětském domově navštěvovali různí lidé, kteří nás pozorovali, jak kdo jsme na tom. Sestřička vždy nařídila tomu z nás, o kom se zrovna bavili, abychom je šly pozdravit. Do dnes si pamatuji. Jednoho dne stál před jednou paní kluk, s kterým jsem dost kamarádil myslím, že se jmenoval Saša. Byl jsem zvědaví co se děje tak jsem se motal kolem něj. A zaslechl jsem následující rozhovor.

          Saša: „Ale já s vámi domů jít nemohu. Já čekám na moji mámu, až si pro mě přijde. Ona mi slíbila, že si pro mě přijde.“ Skočil jsem jim do řeči: „Když nechce Saša, tak si vezmi mě.“ A za chvíli jsem byl v náruči paní Trávníčkové, která si mě nesla na první návštěvu k nim domů. Když jsem byl v dětském domově sám, tak si mě sestřičky taky brávali domů, aby kvůli mně jedinému nemuseli do práce. Takže jsem rád chodil na návštěvy. U Trávníčků bylo hodně dětí tři dospívající jedno jen o rok starší než já. Všichni mě přijaly tak jako kdybych k nim patřil od jakživa a ve všem se mi snažili pomoc. Například. Nerad jsem jedl, snad protože mě pořád někdo nutil. Jez!!! Jez rychle!!! Dokud to nesníš, tak tady budeš sedět!!! Atd. Paní Trávníčková to vypozorovala a od té doby jsem měl na svém talířku jídlo tak dlouho jak jsem potřeboval a nikdo z dětí mi to bez mého souhlasu nesnědl. Společně jsme si hráli s dnes již legendární stavebnicí Merkur. Stavěli jsme různá auta, které nám starší děcka osazovali elektromotorkami a žárovičkami aby to samo jezdilo a svítilo, mi jsme si s tím dokázali hrát celé hodiny a dny. Na tento čas moc rád vzpomínám, bylo mi mezi pátým a šestým rokem. Vzhledem k mému postižení, a protože Trávníčkovi nevlastnili auto a pro celou rodinu by bylo dost neřešitelné mě někam pravidelně vodit ať se v té době jednalo o vodění do školky a potom do školy. Proto si mě Trávníčkovi osvojit nemohli, ale brávali si mě někdy domů. V té době bylo pro mě nejvhodnější vzdělávací zařízení v Brně na Kociánce. Tak začala paní Trávníčková hledat člověka z Brna a vzpomněla si na paní Honzovou, s kterou se náhodou seznámili v nemocnici nebo na nějakém úřadě, teď přesně nevím, kde to bylo, důležité je, že se znali. Slovo dalo slovo a první setkání proběhlo u Trávníčků. Mě se u Trávníčků líbilo, takže se mi moc nikam jinam nechtělo. Tady by se hodilo přísloví, když ptáčka lapají, krásně mu zpívají. Vybavuje se mi. Při první návštěvě paní Honzové v dětském domově, jak mě celou dobu ujišťovala, že ona tu vždy bude pro mě, že ona se o mě postará. Hned se přede mnou začala modlit Otče náš. Když se končila, ta návštěva měl jsem v hlavě zmatek: V té době jsem nerozuměl tomu, proč nemůžu být u Trávníčků, které už znám a líbí se mi tam a naopak mám jít k paní kterou ještě neznám. Pamatuji si, jak jsem začal plakat a neuměl jsem říct proč. Do toho mě paní Honzová dost tvrdě okřikla, že nesmím brečet, protože ona by za mnou nesměla přijít. Okamžitě jsem přestal brečet a zmocnil se ve mně pocit strašného provinění. Strašně se, to ve mně všechno bylo. Trávníčkovi si mě přestali brávat, abych si líp zvykl na paní Honzovou. Jak se říká, já jsem nevěděl, čí jsem. Takový stres jsem doposud nezažil.  I dnes, když to píši tak mě z toho bolí hlava a není mi dobře.

          (Když jsem se nedávno díval co je tam dnes, tak jsem našel Mateřskou školu, Základní školu s Praktickou školou. Za mě se to jmenovalo Zvláštní škola s dětským domovem. Žádnou zmínku o tom, že tam byli malé děti nebo tělesně postižení jsem nenašel, ale přesto jsem tam byl).

 

- Α Ω -

14. května 2017

I.

Úvod

        Rozhodl jsem se, zveřejnit svůj životní příběh, jako seriál, pěkně kousek po kousku. Dělám to kvůli sobě, protože mám v sobě spoustu nevyřčeného, nevyjasněného a tudíž mnoho věcí špatně a nesmyslně nastaveno. A to je jak časovaná bomba, může to bouchnout, ale nikdo neví kdy. Když něco nebo někdo vybuchuje, není to dobře a je to zapotřebí se tomu věnovat, aby situace, které bolí, neboleli a pokud bolí, věděli jsme, proč bolí. A díky tomuto vědění, už zase neboleli tolik.

         Jsem povinen svědčit o existenci Boha. Prosím nehledejme ho na obláčku a ani nikde jinde. Protože Bůh je v každém z nás. Bůh není žádné dogma, a je pro všechny.  Já jsem prostý člověk, který je ve svém životě velmi zkoušen, mám v tomto světě velké potíže, tím nevětším svědkem jsem.

Zrození jednoho bezVýznamného člověka

Existence nenarozeneho ditete          Byl jsem zplozen v hospodě jedním ze štangastů, kde moje biologická matka v té době pracovala jako servírka. Jelikož její muž se o tomto jejím úletu dovědět neměl. Moje prenatální období nebylo nic poklidného, domnívám se: stres, alkohol, nikotin a doví co ještě. A především ta obrovská touha mě nemít, zničit. Přes veškeré devastační snahy, které na mě byli páchány. Jsem se narodil. Psal se rok 1974, nějakou dobu jsem si pobyl v inkubátoru a do deseti dnů od narození se u mě projevila Dětská mozková obrna (dále jen DMO). Moje biologická matka z porodnice zmizela a dále o mě nejevila zájem. Z nemocnice mě dali do kojeneckého ústavu v Kroměříži, kde jsem byl půl roku a potom mě dali do dětského domova s rehabilitační péčí do Boskovic. Prý, pokud jsem čistý a nakrmen, byl jsem nejhodnější dítě, bez pláče, bez nošení, prostě nic jsem nevyžadoval. Budete se možná divit, ale na dobu v dětském domově rád vzpomínám. Když se na tu dobu podívám dnes. Nic mě netrápilo. V domově byli převážně tělesně zdraví děti a já jsem lezl po čtyřech a uměl jsem to opravdu dobře, líp než později chození o berlí nebo líp než dnešní jezdění na vozíku. Například: schody jsem sjížděl po břiše a to tak bravurně, že choďák, který vedle mě šel, mi nestačil. Nikdy jsem si nevyrazil žádný zub a nijak neublížil intimním partiím. Za to kolena, na nich se ty odřeniny sotva zahojili a už tam byla jiná. Byl jsem oblíbený u sestřiček, vycházel s přísním údržbářem a svérázný kuchař, kterého se většina bála si mě, i přes přísný zákaz posadil na stůl vedle sporáku, abych viděl do hrnce, co se zrovna vaří. Chodil jsem do kotelny za topičem, který nás děti chodil strašit převlečený za čerta a to i když nebyl Mikuláš, když jsme zlobily. Na koho nerad vzpomínám, byl pan primář a ředitel v jedné osobě, ten na mě jen řval. „Co chodíš potěch schodech, ty chodit nemůžeš!!! Běž na kolena!!!“ To když jsem viděl děcka, jak chodí, tak jsem to podél zdí a zábradlí zkoušel taky. Zkrátka bylo vidět, že ho ta práce nebaví. Nepamatuji si, že bych někoho s děcek neměl rád nebo že by mi někdo škodil, bylo nepsané pravidlo, starší chrání mladší a tím si sestřičky zajišťovali určitý stupeň klidu mezi námi dětmi. Byl jsem všude a přitom jsem oficiálně neexistoval. Za dřívějšího režimu nás bylo potřeba schovat, takže bylo úplně běžné, že jsme neměli rodné čísla a jednou jsem se jmenoval, Josef jindy Ivan to nebylo vůbec důležité, rozhodující byl počet dětí, pěkně jak u dobytka.

- Α Ω -