SHEVA

Můj příběh

15. června 2017

VI.

Bůh směřuje můj život

          Sedíme před kanceláří psychologa na Kociánce, Paní Bártové a Mamka mi říká: „Ne aby ses choval jako nějaký debil, a hlavně si nespleť, jakou stranou se správně drží tužka. Nešišlej. Seď rovně.“ Celá řada napomenutí, příkazů a rad. Do této chvíle byla mamka nervóznější než já a od teď jsem zase nevěděl, kde mi hlava stojí a na co si mám dát větší pozor. Po značné chvíli čekání se ve dveřích objevila paní s mužskými rysy, s vysokým hlasem a pod nosem měla bradavici. Od prvního pohledu pro mě nezajímavý člověk. Vyzařovala z ní přísnost, důležitost a tvrdost. Tak tento člověk od tohoto okamžiku přímo i nepřímo ovlivňoval můj život. Teď na něm záleželo, jestli půjdu do první třídy základní školy nebo do zvláštní školy. Po popovídání si a nakreslení pár obrázků, při jejich kreslení jsem si opravdu pletl strany tužky, kterou se kreslí a kterou se nekreslí. Výrok zněl: „Ano, je vývojově opožděn to je vidět i na tom, že si plete strany tužky, ale není to tak strašný. Já doporučuji, jít na rok do zdejší mateřské školky a potom si myslím, že by tu základní školu mohl zvládnout. Ten rok mu neublíží, ale prospěje.“ Maminka si přála, abych šel rovnou do první třídy, ale proti výroku takto důležité osoby nemohla nic dělat. Tak mě zahrnula výčitkami, jak nevhodně jsem se choval, a že jsem mluvil, samé nesmysli. Svůj díl obvinění schytala i paní Bártová. I s odstupem času musím říct, že paní psycholožka Bártová byla opravdu zvláštní člověk. Tak dlouhou na sobě pracovala, až si vybudovala pověst nepříjemného až nesnesitelného člověka, který kamkoliv přišel, tam prudil, jak nás děti tak zaměstnance. A občas vypadala, že ona sama potřebuje nějakou odbornou pomoc. V září roku 1980 jsem nastoupil do mateřské školy na Kociánku. Ta byla na pavilónu DEF. To je pavilón, který se skládá ze tří institucí, základní školy, internátu pro žáky základní školy a mateřské školy. Proto ta tři písmena DEF, jinak taky slengově nazýván defka. Pro zajímavost, budova má tří podlaží a na délku měří 150 metrů. Rok ve školce mi opravdu pomohl. Všichni děti jsme byli nějak postižení, takže jsme se od začátku nějak respektovali. Nepomatuji si, že by se někdo někomu smál, jak vypadá nebo jak kdo chodí, nebo nechodí. Když mi něco nešlo, s obdivem jsem koukal po kamarádech, jak to dělají oni. Řekněte, že to nejde. Třeba zapnout si knoflík, když kluk vedle vás jen s jednou rukou to umí. Sám od sebe hledáte způsob, jak by to mohlo jít. To nejde, neexistovalo. Dnešní pojetí integrace nebo inkluze se může jít oproti této motivaci úplně zahrabat. Od mala jsme mezi sebou závodili v běhu na berlích, v šermu nebo kdo koho přepere. Vychovatelé vždy přesně poznali, co jsme zrovna provedli, protože po šermu s berlemi, které byli z duralu, což je slitina mědi a hliníku to specificky smrdělo. Nejedna berle se z ničeho nic zlomila nebo byla křivá. Ano. Blbli a zlobili jsme jako všude jinde na běžném internátě. S jediným rozdílem. O postižených se nikde a nikdy nemluvilo. Do listopadu roku 1989 jsme areál ústavu na Kociánce mockrát neopustili jen jedenkrát za týden a to v pátek v doprovodu svých rodičů. A to jen ti co jezdili na víkend domů. Jinak byl přísný zákaz překročit brány ústavu. V tomto ohledu je dnešní doba o moc lepší.Zahájení_školního_roku_1981.jpg

          Z většinou dětí, které jsem poznal ve školce, jsem po roce šel do první třídy. Kdo by to tenkrát řekl, že z některými dětmi v té době, budu udržovat celoživotní přátelství. Místo ani prostředí se nezměnilo jen jiná část pavilónu DEF. Soudružka učitelka, jak se za nás všichni museli oslovovat místo paní, se v mé první třídě, jmenovala paní Kudrnová. Vysoká, štíhlá a kudrnatá paní. Moc hodná paní učitelka a přísná na správný místě. Uměla nás naučit, to se o spoustě učitelů nedá říct. Měla s námi trpělivost a hledala s námi různé způsoby jak psát, kreslit, číst, tak aby nám to šlo podle naších možností. Opět. V té době se vědělo, o naších postižení mnohem méně než je tomu dnes. Proto si vážím většiny učitelů, kteří mě učily, protože než já jsem něco pochopil, museli tomu předcházet dlouhé hodiny vysvětlování, znovu a znovu. Opravdu zajímavě, Bůh směřuje můj život. Ještě před pár lety by si na mě nikdo v dětském domově v Boskovicích nevsadil ani desetník, že místo do zvláštní školy půjdu do základní školy.

- Α Ω -

29.května 2017

V.

První kroky

          Po měsíci v nemocnici mě převezli v Brně na Kociánku do ústavu pro tělesně postiženou mládež, v té době se tomu běžně říkalo, ústav u mrzáčků. Sanitní vůz škoda 1203, do kterého jsem se taktak vešel kvůli sádrovému krunýři do písmene A, ve kterém jsem ještě asi měsíc musel být, mě přivezl, k pavilónu C. To byl pavilón, který měl status nemocnice. Celému pavilónu vládla paní primářka a různým oddělením sestřičky. A zase nové prostředí. Do této chvíle jsem tolik postižených pohromadě nezažil. Každé z dětí bylo jinak postižené a bylo nás hodně. Mám pocit, že s tohoto období si moc nepamatuji jen útržky, třeba že jsem s postele sledoval podlaháře, jak lepil lino, to mě přišlo zajímavý. Už tenkrát mi přišlo, že to jsou úplně jiné sestřičky. Dnes bych je nazval vyhořelé, znechucené, povýšené nad námi dětmi a co teprve nad našimi rodiči. Byli mezi sestřičkami velké rozdíly. A takto začal čas 14. let mého působení na Kociánce. Po dvou měsících mi sádru sundali, tu noc jsem nemohl bolestí spát, všechno mě bolelo a hlavně ty operativně natažené šlachy ve tříslech, uvědomuji si jako by to bylo včera, jak mě ostatní děti okřikovali, abych přestal brečet, že nemůžou spát. A tak jsem se u dětí, ke kterým jsem si teprve hledal cestu, zapsal jako slaboch, který nic nevydrží. Zatím co oni se učili od starších psát nebo kreslit pusou nebo nohama, když neměli ruce. Já měl všechny končetiny, ale byl jsem s nimi víc neschopný, než oni bez nich. To byla škola života. Nikdo se semnou nepáral, ale s nimi také ne, ale to vím až dnes z odstupem času. Po sundání sádry si mě mamka začala brát na víkendy domů, vždy v pátek po práci tak kolem 16 hodině si pro mě přišla a v pondělí o půl sedmé ráno mě vodila zpět. Už mě nenosila v náruči, ale od někoho pro mě dostala kočár a já se začal učit chodit. Nejprve na takzvaných dřevěných kozičkách, pro moje časté padání jsem je brzy zlomil a tak jsem po sléze dostal kovové a ty se pro svoji váhu a neskladnost nedali přepravovat. Mamka neměla řidičák, takže jsme neměli ani auto a jezdili jsme všude dopravou. Takže jsem doma lezl po čtyřech a na Kociánce o kozičkách a protože mě to zpomalovalo tak jsem o nich strašně nerad chodil a šidil jsem to, jak se jen dalo a radši jsem lezl po čtyřech. Až intervence mamky na rehabilitaci na Kociánce, kde máma opravdu důrazně veškerému rehabilitačnímu personálu vysvětlila, že mě nedala operovat, abych opět lezl po čtyřech anebo tahal těžké kozy, přes které se dřív zabiju, než se neučím chodit. A tak jsem po dlouhém a moudrém zvážení všech rehabilitačních odborníků, kterými Kociánka překypovala, dostal francouzské berle. Byla to stejná situace jako u zdravotních sestřiček, vyhořelí, znechucený a nadřazený personál. Moje máma byla a je do dnes strašně tvrdý člověk, vždy nechala lidi, aby jí řekli svůj názor, ale když se ten názor neztotožňoval v 99% s jejím názorem, byla nekompromisní a prosazovala své. A je tomu dodnes. V případě, který jsem zde zrovna popsal, to bylo zřejmě na místě a vhod. Ale budu-li mít psychickou sílu psát dál, poznáte, že ne vždy je to správné.

Stopy          První kroky na francouzských berlí, to byla makačka, byli to celokovové berle a oproti dnešním materiálům velmi těžké. Mamka se mnou doma cvičila. Já ležel v kuchyni na podlaze na linu a mamka mi klečela na nohách a vší silou se mi je snažila narovnat. Na vysvětlení: Moje základní postižení je DMO spastická forma všech končetin. To znamená, že sval, který je zapnut dostane z mozku povel, aby udělal kontra reakci, takže místo toho aby zapnutý sval šel například dolů k podlaze a potom se uvolni a jen držel polohu, vyvine vší sílu ke stažení svalu. A díky tomu vám ruka nebo noha udělá neočekávaný pohyb anebo bolest. Tolik jen laické vysvětlení. Jak takto na mě mamka klečí a já křičím bolestí, ona na mě zase řve: “Neřvi, je to pro tvoje dobro. Oni ti to na té Kociánce snad nechali zase zkrátit.“ A ještě z větší vervou se na mě vrhne. Nikdo z vás si neumíte představit, jaké muka jsem zažíval v až vražedné touze mi pomoci. Kolik odborníků amatérů v naší rodině a širokém okolí se vyrojilo, jak mám cvičit, nejlépe pořád, jak mám přesně stát a jak o těch berlí chodit. A jak tak do mě všichni hučely a tak jsem je všechny přestal na toto téma poslouchat. Několik let to u nás doma bylo téma číslo jedna. Chodívával jsem před naším panelovým domem, mamka ode mě poodešla asi 20 metrů přede mě se slovy, že až jí dojdu, půjdeme domů a koukala na mě skrze katolické noviny, ve kterých si četla. Když viděla, že se k ní blížím a já se na ní zrovna nedívám, protože se soustředím na chůzi, abych moc nevyvracel špičku, tak ona prodloužila vzdálenost mezi námi na dalších 20 metrů. Ve skutečnosti nevím kolik jsem ušel, ale makačka to byla. Málo kdy jsem byl za svůj výkon pochválen, to spíš byla nějaká kritika, že mi to moc nejde, že jsem zase odřel nové boty. Jednou mě probudila ze spánku hádka mamky s jejím tatínkem panem Žáčkem, už mu přišlo moc, jak mi pořád spílá a dost se s ní pohádal. Za nedlouho na to jsme zase v neděli šli na vycházku, mamka mezi čtení novin, nenadávala docela normálně v klidu se semnou bavila a jsem si jist, že mě i povzbuzovala. To jsem tenkrát došel bez odpočinku, od našeho paneláku v Juliánově od ulice Kudeříkové po ulici Bělohorská jsme odbočili na ulici Závodského, velmi strmá ulice a došel jsem až k úpatí Bílé hory a zpět. 1.300 metrů. Samozřejmě, že čas, za který jsem to ušel, si už nepamatuji a vzdálenost jsem si našel na mapě, pro mě samotného tenkrát bylo důležité, že jsem mamce udělal radost.     

- Α Ω -

 

21. května 2017

IV.

Velký pátek

          Nastoupili jsme do autobusu, ve kterém jsem dostal mořskou nemoc. Vše to zachránil igelitový sáček a pár ubrousků. A mě taky, protože byla přerušena smyčka předchozích myšlenek. Paní Honzová přinutila řidiče zastavit mimo zastávku u nějaké popelnice, aby mohla igelitový sáček se vším vyhodit. Když jsme přijeli do Brna místo domů jsme šly do kostela. Do Židenic na mši svatou. Domnívám, že byl Velký pátek.

          Seděli jsme v první lavici, abych dobře viděl, když mi náhodou někdo clonil, paní Honzová zasáhla. Ničemu jsem nerozuměl, ale ovládl mě vnitřní klid, který se časem změnil ve vnitřní radost. To moje Duše jásala a já nevěděl co se mnou děje. Tolik událostí v jeden den, tolik rozpor plných pocitů, to by zamávalo s kde kým natož s šestiletým klukem. Po mši svaté jsme dorazili domů. „Hurá! Může zase lézt po čtyřech.“ Když jsem šel spát, dostal jsem slíbenou chobotnici. „A od teď mi říkej Mami.“Kostel-Brno-Zidenice

          Hned po velikonocích, ještě jsem si doma nezvykl a už mě mamka zase někam nesla. Byla to nemocnice. Byl jsem objednán na operaci adduktorů, natažení zkrácených šlach ve tříslech, jsou to dvě jizvy na pravé i levé straně. Všichni v bílých pláštích, ale nikdo koho bych znal a strašně dlouhé čekání před dveřmi oddělení ortopedie. A už mě mamka převlíká do dětské noční košile. Prosklený pokoj s šesti kovovými dětskými postelemi byly vyšší než ty, které jsem znal z dětského domova. Takže jsem na ně sám nevylezl a ani z ní nezlezl, lézt po čtyřech mi zakázali. A tak se můj svět scvrkl na moji postel. Nevzpomínám si, jak jsem trávil čas, číst jsem neuměl, televizi jsem neznal a byla jedna pro celé oddělení v jídelně a chodili tam jen ti, co mohli chodit. Mamka za mnou chodila jednou za týden, protože byli návštěvy jen v sobotu a v neděli. Uvědomuji si, jak jsem myslel, že už nikdy nepřijde, tak dlouhé mi to přišlo. V osmdesátých letech minulého století se bývalo v nemocnici podstatné delší dobu než je tomu dnes, ta doba se počítala na měsíce. Když pro mě přišla jeden den sestřička, že se jdeme koupat, protože zítra jdu na operaci, řešil jsem jiný problém. Nestihl jsem si včas říct, že potřebuji kakat, protože sestřička pořád běhala kolem jiných dětí, a já jsem byl zvyklí čekat, až jsem to samozřejmě nevydržel. Strašně jsem se styděl a bál, že se bude sestřička zlobit tak jsem to maskoval, jak jsem uměl, naštěstí jsem měl špinavou jen dětskou košili. Sestřička se divila, že se nechci jít koupat a jak mě nesla v náruči do koupelny tak jsem jí do ucha začal říkat, co se mi stalo, aby se mi ostatní děti z pokojů nesmály. Neumíte si představit, jak se té moji dětské dušičce ulevilo, když mě sestřička vykoupala a vůbec se na mě nezlobila.

          Druhý den dopoledne jsem se probudil v posteli. Obě dvě nohy v sádře a mezi nohama zasádrovanou dlahu do písmene A. Konce noh mí trčely mezi šprušlemi bočnic postele, sádra mi končila v půli pasu, jen jsem měl, vylučovací otvory jeden ve předu a druhý, víte kde, vzadu. Mohl jsem jen ležet nebo pololežet, nic moc pohyb, jen rukama a hlavou. Nebylo mě do čeho obléci, tak jsem byl stále přikrytý peřinou, takže mi byla pořád zima nebo vedro. Sestřičky mě museli krmit, odtud jsem získal ještě větší nechutenství k jídlo. Pamatuji si situaci, že za mnou přišla mamka na návštěvu a bylo to zrovna v čase oběda, mamka se nabídla, že mě nakrmí. Po pár soustech ne zrovna moc chutného jídla, jsem mamce několikrát říkal, že už nechci, že už nemůžu. Ale mamka, jak už několikrát předtím, důrazně zvýšila hlas: „To musím dojíst.“ A já se po dalším jí vnuceném soustu pozvracel. Samozřejmě že, když to zjistila sestřička tak moji mamku bez milosti vyhodila a celou dobu co mě sestřička musela obstarat od umytí mě a převlečení celé postele, jsem musel vyslechnout nelichotivé výčitky na máminu adresu. Ti co si čtete můj příběh od začátku nebo mě znáte i jinak si už možná umíte představit, jak těžce jsem to nesl A tak jsem v té dětské nemocnici z více nebo méně traumatickými zážitky strávil tři týdny, možná měsíc.

- Α Ω -

18. května 2017

III.

Tíha toho kdo vás nese

          Paní Honzová mě pravidelně navštěvovala a s ní vždy přijel někdo pro mě nový. Jednou dcera Olga jindy její tatínek František Žáček a jindy zase její syn Martin. Bratra jsem se ze začátku bál. Za jeho návštěvy jsme měly půjčený starý kočár a šly se projít do parku. Bratr mě vezl. Jezdil se mnou strašně rychle a prudce řezal zatáčky. Samozřejmě, já jsem do té doby nic podobného neznal, takže jsem se bál. Olga na mě působila uklidňujícím dojmem, vlídná a milá. A tatínek pan Žáček, ten mě měl rád hned a jak byl hrdý na svoji dceru a na to co se chystala udělat. Vzít si dítě z dětského domova do pěstounské péče a na víc ještě postižený a možná nejen tělesně, ale i mentálně. To se ještě přesně nevědělo, jak na tom ve skutečnosti jsem. Pro něho to byla obrovská věc a morálně svoji dceru podporoval.

          Opět to už nevím přesně, ale myslím si, že byl rok 1980 období velikonoc. Paní Honzová přišla a všichni se semnou loučily. Moje nejoblíbenější sestřička, které jsem familiárně říkal Bělinka neměla službu, takže jsem se s ní nikdy nerozloučil. Když si mě sestřičky předávali z náruče do náruče tak zjistily, že mám za tričkem gumovou pískací kačenku, byla celá žlutá, jen zubák měla červený. To byla moje jediná hračka, s kterou jsem si hrál. Nepamatuji si, že bych si s něčím tak hrál. Všude jsem ji nosil, za zobák zavěšenou za tričko nebo za zobák v puse, spával jsem s ní, sestřička jí musela mít v kapse, když se o mě starala. Všichni věděli, že to je moje hračka jak sestřičky, tak děti. Když jsem jí někomu půjčil, všichni děti věděli, komu se má vrátit. Nikdy se neuklízela mezi ostatní hračky, ale dávala se mě. Hlavní sestra rozhodla, že hračka je majetkem domova a ta tam musí zůstat. Když Paní Honzová viděla, že ji nechci dát tak nabízela, že jí koupí. StokorunaÚplně vidím jako dnes tu stokorunu před očima. Hlavní sestra byla neoblomná a po chvíli se k ní přidávali ostatní sestřičky. Tak jsem jim jí musel dát. Samozřejmě bez pláče se to neobešlo.

          Paní Honzová mě uklidňovala, že Olinka mi vyrobila novou hračku, chobotnici s chemlonu: „Jak přijedeme domů, hned jí dostaneš.“ Ano byla to pěkná hračka, ručně dělaná pět nebo šest spletených copánků jako chapadla, ale nebylo to ono. Později jsem měl hodně hraček, ale moc mě nebavilo hrát si. Paní Honzová mě dlouho kontrolovala, jak si hraju. U Trávníčků jsme si vzali pokličky jako volant, WC zvon ten se dal dobře přisát k podlaze, to byla naše řadicí páka, stůl, pod který jsme si všichni vlezli, ten byl kabina auta a jeden byl řidič náklaďáku a druhý traktoru. Pusou jsme dělali zvuky motoru, takže jsme někdy dělali opravdu kravál. U paní Honzové jsem to zkusil jednou možná dvakrát, ale co jsem si vyslechl: „Nehraj si na řidiče tanku, válka není správná věc, umírají u toho lidi.“ a půl hodinové kázaní. „Jsi moc hlučný.“ „Já tu pokličku potřebuji.“ Tak mě to přestalo bavit. Rád jsem si povídal na hlas sám pro sebe, vyprávěl jsem si, i přesto že jsem dlouho moc mluvit neuměl. To se zase ozvalo: „Co si to zase vymýšlíš, za nesmysly přestaň!!!.“ Tak jsem si začal povídat sám pro sebe a v duchu. Velmi rychle jsem se naučil kontrolovat se a dělat věci tak jak chtějí lidi kolem mě.

          Ale kousek se vraťme. Paní Honzová si mě vzala do náruče a vyrazila k autobusovému nádraží. Po chvíli zjistila, že mě neunese tak si mě dala na záda. I tak jsem pro ní byl těžký a celou cestu jsem to od ní pořád slyšel, jak jsem těžký a že mě teď nemá kam položit, aby si na chvíli odpočla. Já když slyšel tolik nářku na svoji osobu tak jsem se cítil provinile. V hlavě mi běželo, sestřička Bělinka tam dnes nebyla, já nemám kačenku, já jsem moc těžký. Jak ve smyčce pořád do kola. Chtělo se mi brečet. Když jsem vzlykl ze zad Paní Honzové, byl jsem okřiknut: „Neřvi!!! Já tě nesu, tak těžkého kluka a ty ještě řveš. Víš, jak mě bolí záda?“ Tak jsem se snažil nebrečet, ale myslím si, že mi to moc nešlo. To jsem poprvé zažil tíhu nesoucího člověka. Nemyslím neseného, ale nesoucího, tíha toho kdo vás nese. Někdy se ty energie otočí. Nikomu nepřeji to zažít. Já si tuto situaci pamatuji, protože paní Honzová mi ji pravidelně připomínala.

 

- Α Ω -

15. května 2017

II.

Takový supermarket s dětmi

Boskovice          Občas nás v dětském domově navštěvovali různí lidé, kteří nás pozorovali, jak kdo jsme na tom. Sestřička vždy nařídila tomu z nás, o kom se zrovna bavili, abychom je šly pozdravit. Do dnes si pamatuji. Jednoho dne stál před jednou paní kluk, s kterým jsem dost kamarádil myslím, že se jmenoval Saša. Byl jsem zvědaví co se děje tak jsem se motal kolem něj. A zaslechl jsem následující rozhovor.

          Saša: „Ale já s vámi domů jít nemohu. Já čekám na moji mámu, až si pro mě přijde. Ona mi slíbila, že si pro mě přijde.“ Skočil jsem jim do řeči: „Když nechce Saša, tak si vezmi mě.“ A za chvíli jsem byl v náruči paní Trávníčkové, která si mě nesla na první návštěvu k nim domů. Když jsem byl v dětském domově sám, tak si mě sestřičky taky brávali domů, aby kvůli mně jedinému nemuseli do práce. Takže jsem rád chodil na návštěvy. U Trávníčků bylo hodně dětí tři dospívající jedno jen o rok starší než já. Všichni mě přijaly tak jako kdybych k nim patřil od jakživa a ve všem se mi snažili pomoc. Například. Nerad jsem jedl, snad protože mě pořád někdo nutil: „Jez!!! Jez rychle!!! Dokud to nesníš, tak tady budeš sedět!!!“ Atd. Paní Trávníčková to vypozorovala a od té doby jsem měl na svém talířku jídlo tak dlouho jak jsem potřeboval a nikdo z dětí mi to bez mého souhlasu nesnědl. Společně jsme si hráli s dnes již legendární stavebnicí Merkur. Stavěli jsme různá auta, které nám starší děcka osazovali elektromotorkami a žárovičkami aby to samo jezdilo a svítilo, mi jsme si s tím dokázali hrát celé hodiny a dny. Na tento čas moc rád vzpomínám, bylo mi mezi pátým a šestým rokem. Vzhledem k mému postižení, a protože Trávníčkovi nevlastnili auto a pro celou rodinu by bylo dost neřešitelné mě někam pravidelně vodit ať se v té době jednalo o vodění do školky a potom do školy. Proto si mě Trávníčkovi osvojit nemohli, ale brávali si mě někdy domů. V té době bylo pro mě nejvhodnější vzdělávací zařízení v Brně na Kociánce. Tak začala paní Trávníčková hledat člověka z Brna a vzpomněla si na paní Honzovou, s kterou se náhodou seznámili v nemocnici nebo na nějakém úřadě, teď přesně nevím, kde to bylo, důležité je, že se znali. Slovo dalo slovo a první setkání proběhlo u Trávníčků. Mě se u Trávníčků líbilo, takže se mi moc nikam jinam nechtělo. Tady by se hodilo přísloví, když ptáčka lapají, krásně mu zpívají. Vybavuje se mi. Při první návštěvě paní Honzové v dětském domově v Boskovicích*, jak mě celou dobu ujišťovala, že ona tu vždy bude pro mě, že ona se o mě postará. Hned se přede mnou začala modlit Otče náš. Když se končila, ta návštěva měl jsem v hlavě zmatek: V té době jsem nerozuměl tomu, proč nemůžu být u Trávníčků, které už znám a líbí se mi tam a naopak mám jít k paní kterou ještě neznám. Pamatuji si, jak jsem začal plakat a neuměl jsem říct proč. Do toho mě paní Honzová dost tvrdě okřikla, že nesmím brečet, protože ona by za mnou nesměla chodit. Okamžitě jsem přestal brečet a zmocnil se ve mně pocit strašného provinění. Strašně se, to ve mně všechno bylo. Trávníčkovi si mě přestali brávat, abych si líp zvykl na paní Honzovou. Jak se říká, já jsem nevěděl, čí jsem. Takový stres jsem doposud nezažil.  I dnes, když to píši tak mě z toho bolí hlava a není mi dobře.

          * (Když jsem se nedávno díval co je tam dnes, tak jsem našel Mateřskou školu, Základní školu s Praktickou školou. Za mě se to jmenovalo Zvláštní škola s dětským domovem. Žádnou zmínku o tom, že tam byli malé děti nebo tělesně postižení jsem nenašel, ale přesto jsem tam byl).

 

- Α Ω -

14. května 2017

I.

Úvod

       Rozhodl jsem se zveřejnit svůj životní příběh jako seriál, pěkně kousek po kousku. Dělám to kvůli sobě, protože mám v sobě spoustu nevyřčeného, nevyjasněného a tudíž mnoho věcí špatně a nesmyslně nastaveno. A to je jak časovaná bomba, může to bouchnout, ale nikdo neví kdy. Když něco nebo někdo vybuchuje, není to dobře a je zapotřebí se tomu věnovat, aby situace, které bolí, nebolely a pokud bolí, věděli jsme, proč bolí. A díky tomuto vědění už zase nebolely tolik.

        Jsem povinen svědčit o existenci Boha. Prosím, nehledejme ho na obláčku a ani nikde jinde. Protože Bůh je v každém z nás. Bůh není žádné dogma a je pro všechny.  Já jsem prostý člověk, který je ve svém životě velmi zkoušen, mám v tomto světě velké potíže, ale tím větším svědkem jsem.

Zrození jednoho bezVýznamného člověka

Existence nenarozeneho ditete

        Byl jsem zplozen v hospodě jedním ze štamgastů, kde moje biologická matka v té době pracovala jako servírka. Jelikož její muž se o tomto jejím úletu dovědět neměl, moje prenatální období nebylo nic poklidného, domnívám se: stres, alkohol, nikotin a kdoví co ještě. A především ta obrovská touha mě nemít, zničit. Přes veškeré devastační snahy, které na mně byly páchány, jsem se narodil. Psal se rok 1974, nějakou dobu jsem si pobyl v inkubátoru a do deseti dnů od narození se u mě projevila Dětská mozková obrna (dále v textu jen DMO). Moje biologická matka z porodnice zmizela a dále o mě nejevila zájem. Z nemocnice mě dali do kojeneckého ústavu v Kroměříži, kde jsem byl půl roku, a potom mě dali do dětského domova s rehabilitační péčí do Boskovic. Prý, pokud jsem čistý a nakrmen, byl jsem nejhodnější dítě, bez pláče, bez nošení, prostě nic jsem nevyžadoval. Budete se možná divit, ale na dobu v dětském domově rád vzpomínám. Když se na tu dobu podívám dnes, nic mě netrápilo. V domově byly převážně tělesně zdravé děti a já jsem lezl po čtyřech a uměl jsem to opravdu dobře, líp než později chození o berlích nebo líp než dnešní ježdění na vozíku. Například: schody jsem sjížděl po břiše a to tak bravurně, že choďák, který vedle mě šel, mi nestačil. Nikdy jsem si nevyrazil žádný zub a nijak neublížil intimním partiím. Za to kolena, na nich se ty odřeniny sotva zahojily a už tam byla jiná. Byl jsem oblíbený u sestřiček, vycházel s přísným údržbářem a svérázný kuchař, kterého se většina bála, si mě i přes přísný zákaz posadil na stůl vedle sporáku, abych viděl do hrnce, co se zrovna vaří. Chodil jsem do kotelny za topičem, který nás děti chodil strašit převlečený za čerta a to i když nebyl Mikuláš, když jsme zlobily. Na koho nerad vzpomínám, byl pan primář a ředitel v jedné osobě, ten na mě jen řval. „Co chodíš po těch schodech, ty chodit nemůžeš!!! Běž na kolena!!!“ To když jsem viděl děcka, jak chodí, tak jsem to podél zdí a zábradlí zkoušel taky. Zkrátka bylo vidět, že ho ta práce nebaví. Nepamatuji si, že bych někoho z děcek neměl rád nebo že by mi někdo škodil. Bylo nepsané pravidlo, starší chrání mladší a tím si sestřičky zajišťovaly určitý stupeň klidu mezi námi dětmi. Byl jsem všude a přitom jsem oficiálně neexistoval. Za dřívějšího režimu nás bylo potřeba schovat, takže bylo úplně běžné, že jsme neměli rodná čísla a jednou jsem se jmenoval Josef jindy Ivan, jméno to nebylo vůbec důležité, rozhodující byl počet dětí, pěkně jako u dobytka.

- Α Ω -