Odpusť nám
Měli jste někdy stav, nebo pocit, že se něco děje, ale nevěděli jste přesně co? Jen jste měli nepříjemný pocit, který u citlivých lidí může vest až k z nervóznění. Jako třeba při zkoušce, na kterou jste se moc nepřipravovali a nevíte, jak dopadne?
Setkáváme se z neodpuštěním. Dost často, jen tak mimo děk, říkáme „tak já ti odpouštím“. Ale ve skutečnosti se těšíme z chyb u lidí kolem sebe. Protože jsme se naučili dívat se na život těch druhých víc než na ten svůj. A většinou v tom negativním směru. Až moc nás uspokojuje ten pocit nějaké chyby těch druhých. Rádi se porovnáváme z druhými s cílem se nad ně povyšovat. A v takovém případě se nám hodí, že víme na ty druhé něco negativního. Takzvaně něco peprného, co by nejspíš mohlo zajímat i druhé z našeho okolí natolik, že to přehluší ty naše problémy, s kterými si v danou chvíli nevíme rady, proto je nechceme řešit. A co je horší, jsme schopni v situaci, kdy my sami se cítíme špatně, v ohrožení, poníženi, atd. zaútočit na chyby a slabosti těch druhých. Umíme ty chyby těm lidem připomínat i celý život. Je to všeobecným stylem, já jsem ti to odpustil, ale nezapomněl. A já dodávám: Takže jste vlastně neodpustili. Následky takového konání jsou obrovské. Jestliže nejsme schopni lidem odpouštět, nemůže být odpuštěno ani nám a stáváme se otrokáři vin. To znamená, že když lidem stále do kola, byť s různými obměnami, připomínáme takzvaně do nekonečna jejich chyby, citově je zotročujeme. Opakovaně v nich vyvoláváme pocity provinění. Naopak tyto pocity vyvolávají „v proviněných“ snahy po opakované nápravě, omluvě, odpracování si to nějakou proti službou. Pokud je to jednou, není na tom nic až tak špatného, naopak je to správné. Problém je, když za stejnou chybu, jsme souzeni několikrát. Věřte tomu, že se nám to stává, věřte tomu, že to sami děláme. My sami jsme se to naučili tak dokonale, že si to kolikrát ani sami neuvědomujeme. Mistrně si to umíme sami před sebou obhájit. Typem: „Vždyť, já to s ním myslím dobře.“ Opak je pravdou. Kolikrát nám nejde o nikoho jiného, než nám samým o sebe. Ale neuvědomujeme si to. Což je taky špatně, ale je to polehčující okolnost. Horší je, když to děláme záměrně. Děláme to proto, abychom nebyli sami, z pocitu potřebnosti, aby nám musel být někdo vděčný atd., a to jsou jen a jen naše sobecké zájmy. I my sami jsme tímto způsobem zotročováni. A jak se z tohoto otroctví vymanit? Chtít se vymanit. Uvědomit si to. Důležitou částí odpuštění je, upřímná snaha pochopit, proč ten dotyčný tu chybu udělal, co ho k ní vedlo. Pokud v tom nebudete sobečtí a egoističtí, ve většině případů přijdete na to. K chybám nás vede: nezna
lost, strach, nátlak, sobectví, pýcha, krátkodobý prospěch atd. A opět, to jsou vlastnosti, přes které nás může ovlivňovat někdo jiný a ten někdo jiný je zase ovlivněn někým. Z toho vyplivá, že naše chyby nejsou 100%, protože je můžeme dělat nevědomě v závislosti na někom jiném a nemusíme o tom ani vědět. Tomu se říká: svázanost, prokletí, karma. Samotné toto uvědomění je strašně moc osvobozující. Pokud toho vše dokážeme pochopit v těchto širších souvislostech. Budeme moci lépe pochopit chyby svoje a následně chyby lidí kolem nás, ale hlavně budeme schopni opravdu odpouštět. A pokud odpustíme opravdově sobě i lidem okolo, nic nebude bránit tomu, aby i nám bylo odpuštěno. A je důležité, se o to snažit zde na zemi, za života. Odpuštění léčí, uzdravuje, čistí, rozvazuje, A to nejen v našem životě, tak i v životech všech lidí kolem nás. Příklady ukazují směr a Duše se stejnou potřebou a touhou se navzájem propojují. A tím dosahují snadněji svých cílů, které jsou prospěšné pro celý okruh našich přátel. Funguje to, jak v kladném směru, tak i v záporném. Proto není vůbec jedno, co kdo dělá a jak to dělá, vždy to má nějaký důsledek, dopad, odraz.
Po smrti člověka, Duše opouští tělo. A když stoupá k Bohu, aby s ním splynula v jeden celek. Tak ji brzdí tyto provázanosti. Neodpuštění, nepochopení, zášť, zlost atd. To vše tu Duši může uvěznit na tomto světě, a dokud není zproštěna takovýchto pout, není schopna opustit tento svět. Jestliže tady Duše uvízne, a není to ojedinělé, spíš je to častý důsledek. Strašně špatně se přichází, na to v čem je ta provázanost, abychom jí z toho pomohli vysvobodit. Když se naučíme odpouštět s porozuměním. Bůh odpustí nám, v sekundě. A tím zvítězí Duše nad hmotou.
3. prosince 2018
***