Důležitost a význam modlitby

          Modlitba je rozhovor s Bohem, ať to zní sebe víc jako fráze, je to tak. Když zaslechnu slovo modlitba, tak první, co mě napadne, je představa staré babičky, sedící v kostele v první řadě, v ruce držící třpytící se korálky na řetízku, překotně odříkávajíc slova monotónním, silným nebo slabým hlasem. Anebo něco, co musí trvat dlouho, aby to fungovalo. „Aby mě Bůh slyšel.“ Sami vidíme, že při podobné představě se nám do něčeho takového moc nechce, nebo spíš vůbec nechce.  Ono se není čemu divit, protože než my dojdeme do stavu té staré, moudré babičky, tak nám to chvíli potrvá.

           Modlitba je proces, který má dynamiku a svůj vývoj. A to vše řídíme my sami. Modlíme se, protože se chceme modlit, dynamiku to má podle toho, jak moc jsme v tom upřímní a do jaké míry tomu věříme. A vývoj to má podle toho, jak často a jak dlouho se tomu věnujeme. Jak je vidět, vše záleží na nás.

          Jak začít, když se mi do toho „moc“ nechce? Nevěřím, že to funguje. Dobrá správa je, že už jste začali, a to tím, že o tom přemýšlíte. Nevěříme, že to funguje, protože sami s tím nemáme doposud žádnou zkušenost. Jsme plni předsudků, špatných zkušeností a co je nejhorší, očekáváme, že se něco stane. Že se ty naše problémy vyřeší, nejlépe samy. Zamyslím-li se nad tím znovu, musím přijít na to, že tady je něco špatně. Děláme-li něco jen proto, že nám to někdo řekl nebo nařídil, bez toho, aniž bychom my sami věděli proč, a věřili tomu, co děláme, tak to logicky nemůže dopadnout dobře.

         K modlitbě přistupuji z vážností. Modlitbou oslovuji duchovní bytosti, které nás předešly, a především Boha Otce, Ježíše Krista, Ducha Svatého a milióny svatých, kteří prožili podobný život jako my. A ti všichni si zaslouží naši úctu. Délka modlitby se řídí podle našich znalostí a potřeb. Je to velmi individuální, každý z nás to máme jinak. Je hloupost si myslet, že když se někdo modlí déle, tak se modlí líp. Každá modlitba je cennější než všechno bohatství tohoto světa. Modlitba je výraz naší víry, důvěry v Boha. A Bůh si naší víry a důvěry nesmírně váží. Proto modlitba má tak nesmírný význam a neomezenou sílu. A my jsme ti první, kteří modlitbě dávají počáteční impuls. A ta síla toho impulsu je dána naší vírou, důvěrou, touhou, láskou a celou silou naší osobnosti, bytosti. Žádná modlitba není zbytečná. Modlitba, která nemůže být okamžitě vyslyšena z různých důvodů, např. že ještě nenastal ten správný čas k naplnění, je takzvaně zavěšena v myšlenkovém prostoru, kde čeká na další impuls. Ze začátku se dostaví euforie, nadšení z nového, které je živeno našim očekáváním, co se bude dít. Jsme ochotni a schopni dělat různé, doposud od nás pro naše okolí neočekávané věci. Přehnaná délka modlitby, úklona před svatostánkem, není dost dobrá, pokud netřísknu hlavou o kachličky dlažby kostela. Když sedíme v lavici, máme potřebu se soustředit hned, na povel, proto se náš výraz podobá okamžiku intimní chvíle na WC, atd. To je v pořádku, člověk je tvor pyšný a velmi málo věcí, nebo „nic“ neděláme nezištně. Za každý čin, byť jen snahu o čin, jsme plni očekávaní, co za to dostanu. Většinou po nějaké době se euforie promění ve zklamání, protože ono se nic, z toho co jsme očekávali, nestalo. Tady se zastavme: „Opravdu se nic nestalo?“ No, jen si vzpomeň. Nic??? A co ten první okamžik, kdy jsme se rozhodli. Já věřím, že to byl okamžik opravdového rozhodnutí a ten pocit z toho se rovná stavu zamilovanosti. A tento pocit známe všichni. Všichni po něm toužíme a jsme pro něj schopni udělat cokoliv.

          Kromě klasických modliteb, které jsou všeobecně známy, je hodně rozšířena modlitba svými slovy. Modlitba je slovo, věta, tón, melodie, zpěv, jakákoliv činnost. A co to v tu modlitbu promění? Myšlenka. Moje rozhodnutí vycházející zevnitř, ze mě. Ještě neinfikováno mými potřebami, touhami a prospěchem. V modlitbu mohu proměnit naprosto vše a kdekoliv. Tímto způsobem si modlitbu zpřístupním, zatraktivním si modlitbou tu činnost, kterou zrovna dělám. Mohu se za sebe modlit, a přitom nějak jdu, nebo jedu v přeplněné tramvaji. A najednou mi tolik nevadí, že mi někdo šlápl na nové boty, protože jsem ve spojení s Bohem a začínám rozpoznávat, co je důležité, a co ne. A při tom se nám modlitba zautomatizovala. Stejně jako lidský dech. Stačí si dát upomínku do mobilu nebo obrázek na viditelné místo a naše mysl nám pomůže. Na tomto principu jsou založeny reklamní kampaně, jdeš kolem plakátu s jogurtem, který jsi ani moc nezaregistroval. A když si jdeš pro svačinu do práce, tak si ke dvěma rohlíkům koupíš třeba jogurt. A stojíš na zastávce a koukáš na plakát a říkáš si: „Ten jogurt jsem si koupil.“ A už se ti začnou zbíhat sliny, protože si začneš představovat tu chuť.   Není to tak, že by sis všiml plakátu, až když sis ten jogurt koupil, ale naopak, naše mysl registruje mnohem víc věcí, než si jsme schopni sami uvědomit. A vidíš, jak nás to ovlivňuje? A proč, tento princip nevyužít k lepšímu spojení s Bohem, k modlitbě.

          Při modlitbě se mozek člověka dostane do jiné úrovně vědomí, a to bez jakýchkoliv podpůrných nebo omamných látek.  A díky tomu může vědomí třídit informace, opakované nechává, málo používané zapomínáme a vybavují se nám vzpomínky z dřívějších let. To je dáno intenzitou prožitku. Přibližně tímto způsobem se člověk duchovně čistí. Podobně se tak děje, když kvalitně spíme. Modlíme-li se vědomě a usínáme s modlitbou a otevřenou myslí, tak hodně pomáháme a urychlujeme naší duchovní očistu, které je důležitá pro snadnější spojení s Bohem.

         Čím déle modlitbu praktikujeme, tím větší zkušenosti s ní máme, a z nás věřících se stávají vědoucí. Jednou si uvědomím, že to tak je, nejenže tomu věřím, ale mám s tím svou zkušenost. Sedím v kostele v první lavici, nevím, který je rok, ale už jsem stár a v ruce držím třpytící se korálky na řetízku …  

8. července 2015

***